E-mail: info@elthin.cz | Tel. 606833701 | Facebook | Youtube  

Elthin - středověká hudba
Strunné smyčcové

Niněra (hurdy gurdy)

niněraNiněra je strunný hudební nástroj, jehož struny se rozeznívají třením pomocí dřevěného kolečka s klikou, kterým hráč pravou rukou otáčí. Niněra tak patří mezi strunné nástroje třecí (či kolové). Funkce kolečka je podobná jako smyčec u houslí. Zvláštním klapkovým zařízením se pomocí prstů levé ruky struny zkracují. Ozvučná skříňka mívá různý tvar.

První záznamy o niněře jsou v západní Evropě už z 10. století, ale tehdy byly nástroje o dost větší než ty dnešní - ke hře bylo potřeba dvou hráčů; jeden se staral o kolečko a druhý o klávesy. Ze starých obrazů se dá poznat, že se na niněru hrálo i v chrámech a v 17. století pro ni komponovali tehdejší skladatelé. Později se z niněry stal nástroj lidový, či klesla na žebrácký.

Rebec (rybebka, rebeca)

rebec (rybebka)

Většina středověkých pojmenováních tohoto nástroje (rubeba, rebebe, reberbe, ribibe, ribible, rubebe, rebeca, rabé apod.) má původ v arabském názvu rabab. Ten byl poprvé popsán v první polovině 10. století jedním z největších islámských filosofů al-Fárábím. Nicméně i rybebku můžeme najít pod dalšími jmény, především giga, gigue, gighe, guiga apod., což je zřejmě název pocházející z germánských jazyků. Poměrně často nacházíme rybebku ve středověkých písemnostech ve spojení s kvinternou. Důvodem byla nejspíše jejich nápadná podobnost související s arabskými předchůdci obou nástrojů. Středověká rybebka byla malá, čehož si všiml již ve 14. století Chaucer, menší než fidula, jak ok. 1424 – 26 uvádí Jean de Gerson. Měla dvoudílný korpus vytvořený z vypouklého dna a rovné resonanční desky. Občas se ve středověké Evropě (zvláště na Iberském poloostrově) vyskytly i nástroje maurské, kde místo resonanční dřevěné desky byla natažena kůže, jak je tomu ještě na dnešních maurských rababech. Johannes Tinctoris napsal na konci 15. století o rybebce, že tento nástroj, odvozený z lyry (loutny) je velmi malý. Struny se používaly střevové, jak o tom svědčí řada dobových písemností. Hieronymus de Moravia ve 13. století popisuje rybebku se dvěma strunami laděnými v kvintě. Jean de Gerson na počátku 15. století píše o třech strunách a na dobových vyobrazeních jich najdeme různý počet.

Rybebka se právě tak jako kvinterna objevovala především u potulných hudebníků (vždyť vlastně byla předchůdcem malých houslí – pošetek). Samozřejmě, že se s ní setkáme v tavernách při radovánkách. Rybebku ovšem vídáme vyobrazenou i v rukou apokalyptických starců. Malý nástroj mohl mít naprosto jiné zvukové kvality než velká fidula, a není proto divu, že opat z Moissac Aimery de Peyrac přirovnává ok. 1300 hru na rybebku k ženskému hlasu. Krásně se o rybebce vyjádřil Johannes Tinctoris, když nadšeně popisoval radost, kterou měl v Brugách ze hry bratří Orbusů na fiduly. Podobně jej ovšem těší i rybebka, jejíž zvuky jsou velmi podobné těm fidulovým za předpokladu, že je hrána zručným umělcem.

Fidula

Nejstarší vyobrazení smyčcových nástrojů, která můžeme identifikovat jako fiduly, se objevují ve druhé polovině 12. století. Z té doby je i celá řada písemných zmínek v tehdy populárních veršovaných rytířských románech. Fidulu zde můžeme hledat pod francouzským jménem viële, viöle, viela apod. Z Roman de Chauvenci můžeme usuzovat, že se na viele hrálo i k tanci – zřejmě párovému, kavalír proti dámě. V latinských textech se od 13. století setkáváme se jménem viella, vigella, fi gella, vidula, viola. Při korunovaci českého krále Václava II. v roce 1297 hráli hudebníci též na figelle.

fidulaNa fidulu, která je předchůdcem houslí, se používaly střevové struny, i když se dočítáme také o jiném materiálu. Výše citovaný fragment se zmiňuje o zlatých strunách. Zřejmě se jedná pouze o básnickou licenci, snažící se podtrhnout krásu zdobeného nástroje ještě zlatem strun. Možná, že nažloutlá barva běžně užívaných střevových strun mohla na autora textu působit „zlatě“. V témže verši druhé zachované verze se hovoří o strunách hedvábných, což jednak zeslabuje věrohodnost zlatých strun prvé verze, jednak poukazuje s největší pravděpodobností na orientální vliv. Ve většině případů se však v Evropě používaly struny střevové. Měly zřejmě menší trvanlivost než dnes, jak je patrno z písní minnesängrů. Fidulistovi prý praskla struna, ale totéž se mu stává každý týden. Počet fidulových strun nebyl nikterak ustálený, pohyboval se nejčastěji od tří do pěti, ale jsou známá i vyobrazení s větším nebo menším počtem strun.

Ladění strun fiduly bylo různé. Hieronymus de Moravia, který předkládá tři různá ladění pro pětistrunnou fidulu, připouští také variabilitu ladění podle různých hráčů. V anonymním traktátu Summa Musicae, napsaném mezi 1274 a 1307, se můžeme dočíst o nástroji laděném v konsonancích – oktávě, kvartě a kvintě. Johannes Tinctoris okolo 1481 – 3 popisuje fiduly, které mají častěji tři jednoduché struny laděné do dvou kvint, nebo někdy pět strun laděných nerovně v kvintách a v unisonu.

Jaký byl zvuk středověké fiduly? Minnesänger Ulrich von Eschenbach, žijící na dvoře českého krále Václava II., prohlašoval, že sladkým zvukem fiduly se dodává srdci úlevy, a proto ji pro její hru chtěl chválit. V básni Floriant et Florete je možno slyšet fiduly sladce znít. Pro Eustacha Deschampse patří fiduly mezi velmi tiché nástroje, které svolává, aby oplakaly smrt Machauta, vznešeného rétorika.

Fidula patřila ve středověku mezi nejrozšířenější nástroje, což je patrno nejen z mnoha vyobrazení, ale i z písemných památek. Hrálo se na ni ve všech společenských vrstvách i při nejrůznějších příležitostech. S nelibostí však nese hru na fiduly a jiné hudební nástroje během přestávek mezi zpěvem církevních obřadů v Praze sám prvý pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297–1364). Z této nepravosti prý povstává v lidu smyslná žádost, nebo bují nepřístojnost, posiluje se a zvětšuje marnivost mnohými pohoršeními.

Trumšajt (tromba marina)

trumšajt

Trumšajt, nonnegeige, tromba marina, vyvinul se z monochordu, používaného již ve starém Řecku.
Ohledně názvu se traduje, že na podobný nástroj v případě mlhy na řekách a průplavech na lodní přídi hrával někdo z posádky, aby bylo loď z dálky slyšet.
Pravda je ovšem taková, že tento nástroj pouze vydává podobný zvuk jako námořní trubka - a proto tromba marina.

Nástroj tvoří dřevěná ozvučná skříň, která bývá někdy dlouhá přes dva metry. Trumšajt mívá jednu, dvě a někdy i více strun vedených přes kobylku zvláštní konstrukce, jejíž volná nožka naráží do těla nástroje což způsobuje typické zabarvení zvuku, podobné trubce. Smyčcem, drženým v pravé ruce, se hraje u hlavy nástroje a nebo u novějších nástrojů majících jednoduchý hmatník u kobylky podobně jako na kontrabas. Dnes je používán velmi zřídka ve funkci kontrabasu v lidových kapelách.

 

Zdroj: L. Matoušek - Hudební nástroje evropského středověku
Foto: archiv skupiny Elthin